Pražské Uměleckoprůmyslové museum vzniklo v roce 1885, tedy před 135 lety. „Od počátku mělo sledovat současnost a zároveň čerpalo inspiraci z minulosti. Posunujeme se však neustále v čase. Co byl v době založení moderní a současný design, je dnes historický materiál z období secese. A to je stále stejné i dnes, jen to prožíváme jinak. Naše poslání se však neztrácí,“ je přesvědčena Helena Koenigsmarková, ředitelka UPM.
Dokazuje to i zahrada u nedávno zrekonstruované novorenesanční budovy muzea. Podařilo se jí vrátit podobu, jakou měla při otevření v rámci výstavy o bydlení v roce 1941 pod názvem Za novou architekturu.
Měla být vzorovou ukázkou řešení i tehdy velmi aktuálního tématu, potřeby kontaktu městského člověka s přírodou formou bydlení v zeleni s vlastní zahradou. Představovala ideální zahradu u rodinného domu, důraz se kladl i na design jednotlivých prvků a především na užití tehdy nových materiálů.
V bohaté fotogalerii, nebo ještě lépe na vlastní oči (zahradou se nyní vstupuje do muzea i restaurace Času dost), se lze přesvědčit, nakolik byl návrh manželů architektů Ladislava Machoně a Augusty Müllerové nadčasový.
Pojízdný je současný, snad bude také nadčasový
Trochu zvláštně může na někoho na trávníku této skvostné městské zahrady působit bílý pojízdný kurník Cocokarl, přesto je toto spojení na místě. Neobvyklou instalací muzeum dává najevo, že sleduje i současné trendy znovuprobouzeného ekologického vědomí. Opečovávání vlastní zahrady, produkce ovoce či zeleniny, udržitelný rozvoj i chov slepic a dalších domácích zvířat je opět v kurzu.
Bílý pojízdný kurník Cocokarl má jednoduchý čistý design a má tedy na zahradě UPM zaslouženě své místo.
„Kurníky většinou vznikají účelově. A když se někdo nad jeho stavbou zamyslí tak, aby vznikl i nový zajímavý objekt, je to úžasné,“ je přesvědčena Helena Koenigsmarková. „Designový kurník je opravdu funkční a po formální stránce i esteticky kvalitní, proto do naší prezentace určitě patří.“
Pro designérku a chovatelku slepic Terezu Janečkovou není pojízdný kurník jednorázovým projektem. Věnuje se mu intenzivně několik let, kořeny má tento nápad v jejím dětství. Už tehdy měla v hlavě jakýsi prototyp, který si postavila z toho, co babiččin a dědův dvůr nabízel. A i když z dnešního pohledu vypadal úsměvně, je na něj dodnes pyšná.
„CocoKarl je propojením světa umění a designu s vesmírem mých slepic, které chovám na permakulturní, téměř pralesní zahradě,“ vysvětluje Janečková, která jako dlouholetá chovatelka přesně ví, co slepice potřebují ke štěstí. A je přesvědčena, že s pojízdným kurníkem lze jejich chov zvládnout i ve městě.
„Tereza Janečková mě oslovila svým zápalem pro věc, nechce se prosadit něčím, co ji učiní populární, její projekt má hloubku. Původně jsme zamýšleli kurník vystavit o Velikonocích a expozici zacílit na městské děti a ukázat projekt Cocokarl v celé jeho šíři. Na to jsme nezapomněli a doufám, že naše zahrada takto ožije příští rok. Nyní bude chybět edukační rozměr pro děti, ale na své si můžou přijít dospělí, kteří se mohou zamýšlet nad ochranou zvířat i celkově přírody,“ říká Koenigsmarková.
Slepicím dáte zbytky a vrátí vám to na vajíčkách
„Výhod mobilního kurníku je hodně. Když pomineme etickou úroveň – tedy odklon od velkochovu, kde zvířata trpí, je nezpochybnitelné, že starost o slepice učí děti lásce k přírodě, úctě ke zvířatům a rozvíjí jejich kreativitu. Chov slepic je přirozeným krokem k ekologičtější domácnosti, protože zvířata se ráda postarají o zbytky z rodinného stolu,“ popisuje výhody kurníku designerka.
Pro Helenu Koenigsmarkovou, která je ředitelkou UPM třicet let, má instalace kurníku také hlubší osobní hledisko. „Dětství jsem prožila v malém hospodářství. Můj dědeček budoval svůj dům a příslušenství těsně před druhou světovou válkou tak, aby byl sám sobě zásobitelem. Choval krávy, ovce, slepice, krůty a další zvířata. Když předčasně v padesátých letech zemřel, pomáhali jsme s bratrem už jako malé děti rodičům (intelektuálům) s mnoha pracemi ve chlévě i na louce, než museli všechno ukončit. Dodnes mi to zůstalo, v Plzni stále máme ten dům s velkou zahradou, o kterou pečujeme čím dál víc. Myslím, že taková práce dává člověku i pocit větší smysluplnosti života. A tento enviromentální pohled se sama snažím promítat i do své práce v muzeu, a to nejen v oblasti sbírek a expozic, ale i do vztahů mezi lidmi,“ říká Koenigsmarková.
