Koordinátorka Lucie Vejmelková na základně v Kamerunu zajišťovala hladký průběh aktivit pražské zoo, jako jsou právě jízdy Toulavého autobusu (více o projektu zde), činnost ekocentra a stavba chovného zařízení pro řekomyši (více o chutném mase pralesních krys čtěte zde). Víceméně pravidelně odtud do pražské zoo dávala vědět, jak se co daří. Zde je druhá část zpráv (první část čtěte zde) z jejího srpnového pobytu na místě:
Podrobněji o činnosti Ecoklubu (18. srpna)
Náš Ecoclub založený před rokem funguje. Práce s mladými lidmi není jednoduchá nikdy a nikde, tady je někdy komplikovaná kvůli odlišné mentalitě Afričanů. Obdivuhodný je ale jejich zápal a nadšení pro věc.
Cílem Ecoclubu je pracovat s mladými lidmi na projektech, které by je měly dostatečně motivovat a vzdělávat ohledně ochrany životního prostředí. Jde o běh na dlouhou trať. Je potřeba pracovat na vzájemné komunikaci a hledat nové metodické postupy, jak je naučit vyjadřovat se k tématům. Místní děti jsou většinou zvyklé na zastaralé školní postupy: učitel řekne, napíše, děti opíší, zopakují a jde se dál. V praxi je pak složité, aby přišly s vlastním názorem nebo návrhem. Situaci neusnadňuje ani jazyková bariéra. Většina místních mluví mezi sebou nářečím a k francouzštině mají vlažný vztah.
Přesto jde ale vše dobře, děti jsou nadšené a mají skvělé nápady. Rozhodly se například, že vyčistí studny v okolních vesnicích, plánují výsadbu stromů, budou se podílet na chovu řekomyší. Nejvíce milují sport, takže kulturní týden bude mít podobu fotbalového šampionátu, hřistě už se chystá a dresy se suší. Doufám, že postupem času budou se stejným nadšením připravovat exkurze do rezervace za pozorováním divokých zvířat.
Vše se daří a je čas i na povídky (20. srpna)
Nový řidič Toulavého autobusu jezdí dobře, dokonce i šetrněji, takže utratíme méně za opravy i za benzin. Sice nezná místní, postupně se o nich taky všechno učí, ale k autobusu je šetrný, což je hlavní. S dětmi to také umí, sám má dvě.
Povídka: Všichni musí umřítAfričané počítají s tím, že všichni musíme zemřít a nemá cenu si se smrtí zahrávat a snažit se ji obelstít. Stejně se to nepodaří. „Ve vesnici žil člověk, který měl seznam lidí, kteří musí zemřít. Na prvním místě byl starosta. Vypravil se tedy ke starostovi, aby mu o tom pověděl. Starosta ho přijal s otevřenou náručí, štědře ho pohostil a během povídání muž starostovi sdělil, že bude muset zemřít. V nestřežené chvíli proto starosta smazal své jméno z prvního místa a připsal ho na konec, aby mohl zemřít až poslední. Když se oba loučili, muž se k němu ještě otočil a řekl: „Protože jsi mě tak dobře pohostil, začnu nejdříve s lidmi na konci seznamu. A smrt si tak nejdřív vezme toho, co je na konci, abys ty mohl umřít až poslední.“ |
Dokonce se z něj vyklubal truhlář a už se i učí, jak chovat řekomyši. Panáka si s ním ovšem nedáte, je to muslim, jako ostatně většina místních řidičů. Na druhou stranu máte jistotu, že nebude řídit pod vlivem alkoholu.
Stavbu kotců řekomyší vede - pod naším dozorem - místní zedník. Je nejen šikovný, ale i rychlý. V průběhu konverzace s ním se ukázalo, že pracoval na programu Ecofac, díky kterému se postavila celá základna. Stavěl už první domky, které nevydržely, a poté se podílel na stavbě těch současných.
Během diskuze o výstavbě nové pozorovací platformy v pralese Dja a povídání o nedávném pohřbu jednoho člena Ecoguardy jsme se dostali k povídce o tom, že všichni jednou musí umřít (viz box). Smrt je v Africe evidentně vnímaná jako něco normálního, co musí přijít. Jen nikdo neví, kdy si ho bůh „zapíše na seznam“.
Moji nejbližší a obchod s vírou (27. srpna)
Návštěvy jsou tu pravidelné, jsme přece na vesnici. Zvláštností ovšem je, že jsou většinou čtyřnohé, někdy i šestinohé. Mívají tykadla, krovky, ani ocásek nebývá výjimkou. Jejich kolekce se rozšiřuje každým dnem, potkáváme se v koupelně, v kuchyni i na terase. Dnes přišel jeden z mnoha pravidelných návštěvníků, zhruba sedmicentimetrový šváb. Jen na ty noční bodající komáry si prostě nezvyknu. Kdo má z hmyzu fobii, měl by to tu těžké, pokud ne, je vyhráno.
Alespoň na jedné frontě. To, co se děje v noci na střeše, už prostě nemá cenu řešit. Člověk se s tím naučí spát, ať jsou to kapky vody, šustící listy či zvířata, zvuky generátoru, kobylek, žab nebo papoušků; řve tu úplně všechno a pořád.
S řidičem vedeme různé diskuze. Naposledy, když mě vezl kolem nového kostela, jsme se dostali k debatě o víře a nových možnostech, jak v Kamerunu zbohatnout: stačí prý si zařídit kostel. Jak kázat? Něco odposloucháte, něco si domyslíte. Je fakt, že za tři týdny tady jsem zatím neslyšela ani jednu jedinou modlitbu dvakrát. Vždycky má nějakou „obměnu“ osobního rázu.
Jakmile máte kde kázat, stačí přilákat lidi a začít dělat zázraky, léčit a podobně, a to za drobný či méně drobný peníz. Řada místních totiž stále raději zajde se zdravotními problémy do „kostela“ než do nemocnice, protože věří, že modlitby léčí lépe než doktoři. Ptala jsem se, zda-li tomu skutečně věří a dostalo se mi odpovědi, že je třeba si to prostě vyposlechnout a zhodnotit to.
Africká slavnost mi připomíná naše posvícení
Včera jsme se vrátili do Somaloma, po jedenácté cestě Toulavého autobusu, který má teď před sebou krátkou přestávku až do prosince. Nastane totiž období dešťů. Zároveň se uzavírá kulturní týden našeho Ecoklubu a roční výročí jeho existence, připravujeme tedy večerní slavnost.
Naše posvícení to není, ale mně to tak připadá. Včera jsme v autobusu přivezli nákupy a od rána máme plný dům lidí. Kuchá se, krájí, peče a smaží, třeba i s dítětem spícím na rameni. Postupně všichni také dostanou něco na zub. Celá terasa za kuchyní je plná, všichni pracují. Chlapci opravují světla v celém domě, přinášejí židle stoly. Vedle domu postavili provizorní venkovní kuchyni, s naším dvouvařičem by se to nejspíš nestihlo.
Přípravy na večerní slavnost jsou velkolepé. Trochu to připomíná cvrkot kolem našeho posvícení...
Odpoledne se bude hrát finále fotbalového šampionátu, který završí týdenní klání a bude následovat večeře s hosty. Zahájíme také chov řekomyší, který je momentálně v rámci Ecoklubu v experimentální fázi.
Kdo všechno mi teď běhá po terase a po domě, nevím. Tohle je sestra, tohle je moje sestřenice, tohle bratranec. Je to tu malé město, tudíž se toho moc neděje a všechny oslavy jsou poměrně vítané. I nálada v domě je příjemná, je tu živo. Večerní uspořádání už je poněkud jiné.
Všichni zvaní se postupně dostavili, sedí v kruhu v místnosti a čekají. Postupně se k domu trousí světýlka, ať už jsou to čelovky nebo světla motorek. To se pomalu scházejí hosté. Mladí i staří. Nikdo se ničeho nedotkne, dokud nedorazí manželka podprefekta. I kdyby zůstala jen pět minut, dvě nebo jednu, čeká se na ni.
Sedíme na terase a loupeme buráky. Generátor se na chvíli zasekl, nevadí; buď čelovka nebo petrolejka nám situaci usnadní. Buráky, co dneska odpoledne přivezli z vesnice, jsou prostě nejlepší na světě. Čerstvě vytažené ze země, tak dva tři dny staré. Další z chutí, co v Evropě neznáme.
