Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Respekt tváří v tvář sloním obrům i hubička od Mamuta. V zákulisí zoo

aktualizováno 
Mazlení. Tulení. Krmení. Hlazení. Roztomilá mláďátka a oddaná zvířátka. To vše v krásném prostředí uprostřed zeleně, vody, květin a exotické zvěře. Prostě práce pro romantické duše. Zblízka to však vypadá trochu jinak.

Koupání slonů probíhá v zákulisí. | foto: MAFRA, Dan Materna

Půl osmá? Tak takhle brzy jsem před pokladnami ještě nestála. Představa, že tu bude pusto a prázdno, se ukázala jako mylná už při parkování. A když projdeme přes turnikety, jsme jediní, kdo prochází vycházkovým tempem. Ostřikovače stříkají, každou chvíli kolem projede někdo ze zaměstnanců na kole a venkovní bazén hrochů okupuje blondýnka na lodičce se stěrkou. O kus dál ze své nory vykukuje rozespalý psoun, na ranním slunci se vyhřívá želva sloní, plameňáci se koupou a hlasitě debatují.

Fotogalerie

„Pracovní dobu mají od sedmé ráno, ale bývají tu i od šesti,“ lehce rozptýlí moji romantickou představu o práci chovatele tisková mluvčí Alena Šteffelová. Zastavíme před zázemím slonů. „Teď budeme čistit výběhy, pak sprchovat, koupat a můžete se podívat i na pedikúru, jestli chcete,“ informuje v běhu vrchní chovatel Jiří Javůrek. „Pojďte dál.“

Ostatní chovatelé se pohybují stejným svižným tempem, každý u pasu uvázanou kapsičku s pamlsky. Nevstupovat za žlutou čáru, přečtu si v té rychlosti nad hlavou. Proč, to mi dojde poměrně rychle, když vyrazíme chodbou kolem sloních stájí a skrz mříže projede chobot. Za žlutou čárou je bezpečno.

„Tak počkejte tady,“ zaparkuje nás Jiří Javůrek u zdi. Za žlutou čárou. A odbíhá k vážení, které probíhá jednou do měsíce. Slonice Gulab a Shanti se postaví na kovový podstavec. 3 464 a 3 290 kilo. Do plavek akorát. Dámy dostávají zdravou vyváženou stravu a to je znát. „Víc to hlídáme u březích samic a také u starších slonic, kterým střídmá vyvážená strava velice prospívá,“ vysvětluje Jiří Javůrek.

Základ je vždy stejný, seno, sláma a větve, a když je potřeba trochu zredukovat kila, seno nahradí víc slámy. Zelenina, pečivo a sladké ovoce se podává pouze jako pamlsek.

A začíná úklid vnitřních výběhů. Tady moje romantické představy dostanou další ránu. Chovatelé nabírají lopaty sloního trusu, naloží na kolečko a vyvezou. A pak se výběh pečlivě vysprchuje hadicí. Stojíme v ústraní, zatímco se pavilon zamlží vodou a taky pachem hnoje, který stojí v kolečkách vedle nás.

Dneska se taky měří teplota. Starší Gulab se zase nechá v poklidu změřit laserovým teploměrem. To Shanti je trochu rozpustilejší. „Cse-ta! Shanti!“ krotí ji chovatel. A pak si děvčata chtějí něco sdělit, mocně zatroubí, a ať už je to projev radosti, nebo nespokojenosti, ten zvuk mě skoro přimáčkne ke zdi.

Zvláštní pocit, že mě tady může kterékoli z těch obřích těl zamáčknout jako mravence, mě neopouští celou dobu. Chovatelé jsou vybaveni pouze slovními povely a taky háčkem na dlouhé násadě, který je oproti tomu obřímu tělu zoufale malý. Když zůstanou mříže výběhu na chvíli otevřené, stojím proti obří hlavě s chobotem. Dělí nás sotva pár metrů. Kdyby to obří tělo vyrazilo proti mně, asi bych jen fascinovaně zůstala stát na místě. Gulab ale tohle nemá v úmyslu a jen se rozvážně podrbe o zárubeň.

Velkolepé rozměry sloních těl vyniknou zejména při sprchování. Chovatelé s hadicí obcházejí slonice jako velké skály. Gulab tohle počínání snáší opět trpělivě. Poslušně zvedá nohu, sedne si a nakonec i lehne, aby chovatel dosáhl na hřbet. A i když to je všechno tak velké a neskutečné, je v tom i něha, když ji malá lidská ruka pečlivě umyje i za ušními plachtami.

Podívejte se, jak se koupou pražská slůňata (více v článku zde):

Shanti na sprchu reaguje o něco vstřícněji a ochotně nastaví hřbet i uši. „Nadšené z toho nejsou ani jedna, jsou prostě rády špinavé,“ směje se Jiří Javůrek, zatímco se kůže Gulab pod proudem vody leskne jako tmavošedý drahokam. Ještě za těma ušima. A je to. „Tak teď se půjdeme koupat, pojďte za mnou.“ Mříž se pomalu otevře.

„Máme jít za vámi?“ „Ano.“ Poprvé v životě si připadám malá a nicotná. Dojdeme volným krokem k bazénu. Gulab a Shanti se společně s chovateli ponoří do vody. Chovatelé v rybářských kalhotách udílejí povely a děvčata svými těly změní klidnou hladinu ve vlnobití. Gulab to opět bere stoicky, zatímco Shanti sebou ráda plácne do vody, až její obří hlava zmizí pod hladinou a pak se zase vynoří jako přízrak z hlubin. Voda cáká a burácí a pavilonem se ozývá radostné troubení, dokud není čas na pedikúru.

Čtěte ve čtvrtek

Titulní strana čtvrtečního Magazínu MF

ESTER, AŇA, LELA a jak je vidí jejich matka

„Tak tady to máme,“ zaparkuje nástroje na dvoukoláku Jiří Javůrek. Stoličky, kopytní nůž, bruska, ochranné brýle... Jdeme na to. Gulab trpělivě zvedne zadní nožku a položí na stoličku. Nehtík o velikosti pořádně velké lidské ruky se ošetří, kůžička kolem zabrousí a zastřihne a taky se zkontroluje, zda nehrozí plíseň. A případně se obrousí kopyto zespoda.

Gulab opět trpělivě počká. Pedikúru by dnes absolvovat nemusela, ale kvůli novinářům se přemůže. Je mi trochu stydno. „Gulab je ostřílená matadorka. Zažila třetí pavilon, nevím kolik ředitelů, stovky chovatelů, dva politické režimy...“ ujišťuje mě Jiří Javůrek, že jedna pedikúra tuhle dámu nerozhodí.

To třeba Janitu musí při úpravě nehtů držet už dva. A Tamara, to je úplná katastrofa. Všechny tady ale dokázala překvapit tím, jaká je z téhle divošky klidná a trpělivá matka. (Více o jejím slůněti narozeném na podzim zde.)

„Jak se člověk stane chovatelem slonů?“ zeptám se, i když už vím, že tohle je práce pro jiné povahy. „Ideálně tak, že vystudujete obor chovatelství cizokrajných zvířat, ale podmínka to není.“ „A je to práce nebezpečná?“ „Míra rizika je značná.“ Výstižná odpověď. Pokud se výjimečně něco stane, ve většině případů za to může nepozornost nebo chyba chovatele. Ale pak jde o život.

„Vám se už něco přihodilo?“ „Ještě ve starém pavilonu kolegyně omylem bouchla dveřmi, slonice se vylekaly a přeběhly přese mě. Kolem sebe jsem viděl jen sloní nohy.“ „Jak jste to přežil?“ „Měl jsem velké štěstí, že jsem byl jen potlučený s jedním obrovským hematomem na jedné noze, kde mě slonice přišlápla. Mnohem horší je ale cílený útok.“ Proto se dnes už samci chovají bezkontaktně, dozvídám se.

„Když tomu tak ještě nebylo, samec vystartoval po kolegovi, kterému zachránila život jedna ze slonic, když si stoupla mezi něj a samce. Kolega nakonec od slonů odešel. Takový zážitek se prostě nezapomíná.“

Antilopy musí do výběhu dostrkat, z žiraf vidí jen zadky

Když sloni dokončí ranní očistu a zamíří k venkovním výběhům, přesuneme se k žirafám. Slunce se teď už pěkně opírá do dřevěné lávky nad jejich výběhem.
Po rozehřátém mostku už přicházejí první návštěvníci. Je pondělí, kdy zlevněné vstupné láká hlavně školy a školky. Lávku zaplní děti v reflexních vestičkách a s batůžky. „Tak kde jsou?“ zklamaně hledají obyvatele výběhu.

Dole na cestičce pod mostkem, která vede k výběhu, se objeví vodušky abok, což je druh antilopy. Čekala bych, že se zvesela rozeběhnou vstříc svému velkorysému výběhu, ale nějak se jim nechce. Udělají sotva pár kroků a zastaví se. Chovatelka, která kráčí za nimi, se je snaží popohnat klacíkem, ale to zjevně nezabírá, tak je prostě tlačí. Zatlačit, voduška popojde pár metrů a zase se zastaví. Zatlačit...

Ale nakonec se je chovatelce podaří dostrkat až za mostek, kde se postaví na začátek výběhu a líně se rozhlížejí do krajiny. Až když chovatelka zmizí, ohlédnou se, jestli je tajně nepozoruje, a udělají pár kroků kupředu.

„Jé, žirafy!“ volají děti. Otočím se zpátky k začátku pěšiny, po které teď kráčí dlouhé strakaté krky. Ani tyhle krasavice rozhodně nepospíchají a chovatelka je musí popohánět, aby se hnuly.

Dostat antilopy do výběhu není jen tak.
Tak, holky, pohyb! Když to nepůjde po dobrém, tak... to prostě nepůjde.
Tak, holky, pohyb! Když to nepůjde po dobrém, tak... to prostě nepůjde.

Proklouzneme brankou, které jsem si nikdy předtím ani nevšimla, a dojdeme ke služebnímu vchodu. Po chvíli vyjde chovatelka Kateřina Pechrová. Ta, kterou jsem viděla dole na cestičce. „To je úplně normální,“ vysvětlí tu váhavou cestu žiraf k výběhu. „Prostě se jim nechce ujít ten kousek pod lávkou.“

Stejně jako ostatní chovatelé je tu už od sedmé ráno. Zatím překontrolovala, jestli se v noci neudálo něco neobvyklého, pak žirafy posnídaly granule a kaši z vloček a potom se dotlačily k venkovnímu výběhu. Dneska tam došly všechny, což je, jak se dozvím později, úspěšný začátek dne.
„Stane se tady občas v noci něco nečekaného?“
„Jo. Dneska třeba rozbily dveře.“

Když vejdeme po ochozu do vnitřního pavilonu, pohlédne mi přímo do očí Johan. Chovný samec. Tělo a nohy jsou ukotvené tam hluboko dole. Stejně jako u slonů je ten pohled zblízka ohromující. Pokud si někdo myslí, že strach má velké oči, ať se podívá do těch žirafích. Ale Johan vypadá spokojeně. Dámy odešly a on má svůj klid.

I tady teď bude probíhat velký úklid. Všechno se musí zamést vyčistit, oškrábat, shrabat, přinést nové podestýlky, nové větve, umýt skla...
„Vždycky říkám, že vidím jen zadky. Když je ráno vyháním do výběhu a večer z výběhu sem.“ „Taky je vážíte?“ „Ano. Váha je tady. Ale dostat je sem, to je vždycky boj.“

Kolik lidí v Zoo Praha pracuje?

Pražská zoo má 235 zaměstnanců na hlavní pracovní úvazek plus dalších 215 na další úvazky nebo dohody o provedení práce. Ti všichni se starají o dvanáct pavilonů, více než 150 expozic a další zázemí včetně parkovišť, restaurací, zahrady, obchodů, pokladen, hygieny a dalších služeb.

Se žirafami je to vždycky boj, dozvídám se dále. Žirafy jsou totiž konzervy. Cokoli nového je leká, nesnášejí změny, na všechno si dlouho zvykají. „Ale mě znají naopak zase až moc dobře a vědí, kde je můj strop,“ upřesní Kateřina.

Když se zaseknou, což se stává několikrát denně, vědí přesně, co bude následovat. Že až Kateřina vyzkouší všechno, co jde a nejde, rupnou jí nervy, na chvíli vypění a pak... odejde. Protože se zaseklou žirafou nikdo nehne. Což při pohledu na Johana docela chápu. Ono se taky s někým, kdo má pět metrů a váží 1 350 kg, dost špatně debatuje. „Když ale přijde někdo jiný, tak se ho leknou, protože nesnášejí změny, a je to možná ještě horší.“

Nejhorší je, když se žirafy rozdělí a polovina se rozhodne spolupracovat a polovina ne. Žirafy fungují jako skupina, a když se všechny vrátí z výběhu domů a jedna se zasekne a zůstane tam sama, začne panikařit. A to je nebezpečné.

K té nespolupracující části patří Kleopatra, nejstarší samice, ta by měla ve svých čtyřiadvaceti mít už rozum. Partu s ní drží Andula a Diana, která má prostě svůj svět. Jediný zachránce je Eliška. Je sice rozmrzelá, když se po ní něco chce, ale nechá se přemluvit. Postupně padají moje další romantické představy. Chovatel žiraf musí být neustále ve střehu a sledovat mraky na obloze. Jakmile spadne první kapka, už se žirafy nepohnou a budou radši stát v dešti, než by udělaly krok. A když už by je chtěl jít v dešti přemlouvat, tak v žádném případě v pláštěnce. Protože to je zase něco nového a to opravdu nesnesou.

I tady navíc samozřejmě hrozí nebezpečí. Když se rozhodne žirafa skákat nebo kopnout, může jít o život. Ale stačí, když Johan prostě jen prudčeji kývne hlavou. „Dvakrát už jsem takhle hlavou dostala a dávám si velký pozor.“

Dneska to vypadá nadějně. Děvčata došla do výběhu a na déšť to nevypadá. Kateřina se ujímá náčiní a jde uklízet. Hlavní náplň práce chovatele. „Hodně lidí překvapí, jak fyzicky namáhavá práce to je.“ Pro snílky, jako jsem byla já, zoo nabízí akci Chovatelem na den, kde si můžou návštěvníci všechno vyzkoušet. Většina toho mívá dost už kolem desáté ráno.

Mamut k pomilování, i přes pach rybiny

V zázemí pavilonu lachtanů nás uvítá mocný pach rybiny. Chystá se snídaně. Chovatel Kuba sedí nad kyblíky a nůžkami stříhá makrely, sledě a huňáčky. Cvak cvak cvak. Pro každého tučňáka a lachtana přesně odměřená dávka. „Dáte si kafe?“ nabídne snídani i mně. Popíjím horkou kávu z hrníčku s tučňákem a poslouchám, co jsou lachtani zač.

Jsou rozmlsaní. A ryby rádi nakrájené na kousky. Každý má jiné chutě. Julinka by za oliheň zacvičila spartakiádu, Meloun sní všechno, ale zrovna olihně rád nemá. Odškrtávám další romantickou představu. Ano, lachtani jsou moc šikovní, chytří a umějí skvělé kousky, ale upřímně, nejradši by byli, kdyby jim ráno chovatel nasypal do kyblíku nastříhané ryby a dal jim pokoj. Ale protože by pak byli tlustí a taky by se dost nudili, naučí se za kus ryby cokoliv.

Stejně jako ostatní zvířata, i tady má každý svoji povahu. „Meloun býval pěkný frajer,“ zavzpomíná Jakub mezi stříháním ryb, „ale teď už má čtvrté mládě a je to táta od rodiny. Bára je trochu bázlivější, musí se na ni pomalu a opatrně, a dcera Abeba to zdědila po ní. Julinka je hodná jako pejsek a ráda se předvádí, i když je to vlastně lachtaní důchodkyně. Dvouletý Mamut a Ronja, to jsou prostě děti, které ještě zkoušejí, co si můžou dovolit, a občas i kousnou.“

„Kolik těch ryb tak za den nakrájíte?“
„Dvacet kilo... Ano, jsem pořád cítit rybinou. I po týdnu na dovolené to pořád cítím. Nejde to umýt. Ale na to si zvyknete.“

Lachtani se neučí jen ty veselé kousky, které předvádějí ve venkovním výběhu, ale taky se musí připravit na veterinární prohlídku. I když to tak někdy nevypadá, jsou to šelmy. A otevřít pusu na povel chce trochu cviku. Když se proti mně vykutálí dvouletý Mamut, připomíná něco mezi pejskem, medvídkem a delfínem. Že je tohle šelma, snadno zapomenete. Vyběhne, vyskočí na podstavec, zamává ploutvičkou, pozdraví.

Snídaně! Nastřihat, nemíchat, prosím.
Studené mokré hubičky Mamut dávat umí.
Dvouletý Mamut s chovatelem Jakubem
Mládě lachtana a pravidelná kontrola veterináře.

„A teď dostanete hubičku. Mamute, hubičku!“
Zavřu oči. A pak ucítím na tváři dotek něžného mokrého čumáčku, je to opravdu jako od pejska, jen studené a mokré. A voní to rybami.
„Můžete si ho pohladit.“ Hladím Mamuta po hrudníku, který je chladivý a jemný, a on blaženě přivírá oči. A pak se do toho tvorečka zamiluju. A to jsem ještě neviděla mládě, které se narodilo před pár dny.

„Pět dní práce a dva dny volna,“ popíše běžný pracovní režim chovatelů Kuba. Přichází na sedmou hodinu, zkontroluje tučňáky i lachtany, připraví ryby na celý den. Následuje cvičení na vystoupení. Dnes ještě přerušené veterinární prohlídkou. Tady uvidím praktické výhody cvičení. Meloun se nejdřív rozhýbe s chovatelkou, aby se krev rozproudila, a pak poslušně postaví svoji zadní ploutev do misky s teplou vodou. To proto, aby se cévy pěkně roztáhly.

Veterinář Roman Vodička odebere krev (jak Meloun při odběru drží, čtěte zde). A prohlédne ještě oči a zoubky. Potom Jakub přinese mládě, které se narodilo 26. května. Vypadá jako plyšová hračka, do huňatého kožíšku vsazené dvě obrovské oči. Jakub ho vloží opatrně do velké tašky, pověsí na váhu - 8,55 kila. „Pěkně se zakulacuje!“ pochválí výsledek veterinář a mládě, které zatím nemá jméno, se přesune do lachtaního dětského koutku, kde si chvíli hraje s plyšovým koníkem, ale nakonec ho zaujme zelená hadice.

U tučňáků třikrát denně pod palbou

Je kolem půl desáté, což je čas na čištění pavilonu tučňáků. Pěkně ručně, rejžákem. Každý den je jiný, aby se v průběhu týdne vyčistilo vše. Hnízda, skla, vnitřní bazén... Dneska je to ta skála.

„Chtěla byste si to zkusit?“ „No tak proč ne,“ vycházím s úsměvem vstříc nové romantické představě, jak kolem mě pobíhají ti roztomilí opeřenci. „A jdete pak ještě do práce?“ „Jo, jdu. Proč?“ „No... budete možná trochu smrdět.“ „Aha.“

Jsme tu. U tučňáků. Devětadvacet tučňáků Humboldtových a dvě kachny patagonské – Pepa a Alena. Tučňáci se liší podle obrazců teček na břiše a jména dostávají podle vzhledu nebo povahy. Vztekloun, ten si dá tu práci, aby při čištění vylezl z hnízda a mohl si klovnout, Milovník se naopak občas nechá i pohladit. (O jednotlivých pražských tučňácích více zde.)

„Jdeme?“ Jakub v holinách a s rejžákem usedne ke skále s otvory, ve kterých tučňáci hnízdí, a pustí se do práce. Pch, to zvládnu taky. Vžuum! Z jednoho hnízda vyletí dávka tekutého trusu, která Jakuba těsně mine. „Co to bylo?“ „To je normální. Já si občas myslím, že to dělají i naschvál a počkají si, až budeme v dostřelové vzdálenosti. Víte, kolikrát jsem dostal i do obličeje?“

A tady někde se moje romantické představy definitivně rozplynou. Odložím rejžák a kýbl a vrátím se ke své práci novinářky.

Praha, 28.6. 2017, ZOO Praha, zákulisí zoologické zahrady, SPECIÁL PRO MAGAZÍN...
Při čištění
Krmení tučňáků v Zoo Praha

„Jak často se to musí čistit?“ „Třikrát denně. V létě, v zimě, na Vánoce, na Silvestra.“ „Třikrát denně pod palbou.“ „Jasně!“ Místo aktivní účasti aktivně pozoruji, jak z jednoho hnízda vyleze jeden z jeho obyvatel. U výlezu se srazí s fotografem. Tučňák netrpělivě počká, než fotograf pochopí, že je to on, kdo má uhnout, a pak zmizí ve venkovním výběhu.

A jeho chovatelé se budou celý den modlit, aby potkal co nejméně návštěvníků, které napadne házet mu do vody mince, housku nebo jablko. A nebo dětskou čepici, kterou vylovili včera.

Je kolem jedenácté. Děti v reflexních vestičkách mávají na tučňáky, u stánku se zmrzlinou další hlouček dětí debatuje s učitelkou, kdo si dá míchanou a kdo vanilkovou. Procházím k východu kolem bazénu s průzračnou vodou, v níž se prohání Julinka, Ronja, Bára, Mamut a Meloun. Mávnu ještě na Mamuta. Tu jeho pusu si nechám až do druhého dne. Jsem trochu cítit rybinou, ale taková je prostě láska.

Autoři:


Témata: Zoo, Meloun


Nejčtenější

Obsluhující makak vás v civilizované zemi překvapí.
Z opičí obsluhy jsou hosté nadšeni, pro zoologa to má úroveň cirkusu

Obsluhující makak, oblečený jako číšník, přijde většině hostů nesmírně roztomilý. A tak si jich majitel restaurace Kajabukija v Ucunomiji, hlavním městě...  celý článek

Osina se pod kůží nejen zanítí, ale dokáže pod ní i cestovat.
Travní osina se může zanítit a cestovat pod kůží psa

Ze společné procházky si váš zvířecí mazlíček může přinést nepříjemné zdravotní problémy. Semena rostlin mohou být chráněna velmi ostrým obalem, který velmi...  celý článek

(Ilustrační foto)
Proti komárům, klíšťatům i ovádům pomohou bylinky, skořice i levandule

Zatím není zcela jasné, proč někdo komáry, ovády a klíšťata láká víc a někdo méně. A tak o prvně jmenovaných říkáme prostě, že obtížnému hmyzu „voní“. Jenže co...  celý článek

25 ks předvařených krevet. na marinádu: 3 stroužky česneku, lžíce šafránu, hrst...
Známe vítěze letní fotosoutěže o pět grilů. Nejúspěšnější byly krevety

Od začátku srpna jste hlasovali, které recepty se vám líbily z příspěvků posílaných do redakce v rámci fotosoutěže o pět grilů a dalšího příslušenství. Z...  celý článek

Další z rubriky

Nejroztomilejší jsou podle redakce Playtvak.cz štěňata argentinské dogy. A...
Sedm nejroztomilejších štěňat, od bígla přes bernardýna po retrívry

Přestože je už z fyziognomie štěňat zřejmé, zda z nich vyrostou drobci, nebo obři, dokážou současně klamat tělem. Jen tak může někomu připadat nejroztomilejší...  celý článek

Žena psa i kousala.
Na ženu týrající v metru psa zavolali lidé policii. Psa jí pak odebrali

V pátek 4. srpna odpoledne psychicky nevyrovnaná žena v torontském metru týrala svého psa. Kousala ho, tahala za chlupy a chovala se k němu neurvale. Zasáhli...  celý článek

Když našli toulavou kočku Sandy, vážila přes 7 kilogramů.
Tak tlustá kočka se jen tak nevidí. Nedokáže se ani poškrábat

Kočka Sandy byla vlastně jen obyčejná toulavá kočka, kterou záchranáři nalezli v parku v Bromsgrove ve Velké Británii. Zaujala je však tím, jak byla velká a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.