Pavilon velkých želv v pražské zoo, kde můžete kromě mazlivých želvích obrů (viz článek s videem zde) či odrůstajících mláďat varanů (viz předchozí článek zde) obdivovat i terárium se želví školkou, je od loňské povodně bohužel stále ještě zavřený. To by se ale mělo v nejbližších týdnech konečně změnit.
V průběhu prázdnin navíc v teráriu, kde se mláďata želv vychovávají navzájem, pravděpodobně uvidíte o dva druhy víc než na našem videu. Po natáčení k nim totiž přibyla ještě mláďata želv stepních a v průběhu léta v zoo očekávají ještě líhnutí želv texaských.
"Chceme tak návštěvníkům ukázat, že v pražské zoo úspěšně množíme i želvy. Do expozic s dospělými želvami navíc mláďata dát nemůžeme, proto se stala součástí expozice Pavilonu velkých želv i tato želví školka," vysvětluje chovatelka plazů v Zoo Praha Nataša Velenská.
Malé želvičky nelze dát dohromady s těmi dospělými z prostého důvodu. Velké želvy by na mláďata mohly například stoupnout. "Nestává se, že by jim rodiče ublížili úmyslně, spíš omylem. Také jsou tam větší misky s vodou a větší vodní plochy, takže by se mláďatům přece jen mohlo něco stát," konstatuje chovatelka.
Malé želvičky se navzájem učí i lumpárny
V želví školce si mláďata navzájem ublížit nemohou, naopak se podporují. A to, co se potřebují naučit, se navzájem učí. "Samozřejmě i lumpačiny, to je logické," usmívá se Velenská. Podstatné ale je, že malé želvičky, které například mívají problém s přijímáním potravy, to tady snadno odkoukají od ostatních.
Co želvičky ke správnému vývoji a růstu potřebují?Malá dvoudenní želvička potřebuje to samé, jako téměř dvouleté mládě, i proto jim společné terárium vyhovuje. "Aby měly suchozemské želvy dobře rostlé krunýře, potřebují vysokou vrstvu vlhkého substrátu, která má v našem teráriu na některých místech až 10 centimetrů. Ta vlhkost je důležitá, protože želva ji přijímá i přes krunýř," vysvětluje Nataša Velenská. A dodává, že do substrátu si želvičky mohou zalézt a třeba i dva tři dny tam zůstat. "Já je jednou za čas kontroluju, a když některou dva tři dny nevidím, tak prorývám substrát jako krtek, abych zjistila, co se děje. Ale většinou platí, že když je želva zahrabaná, je všechno v pořádku. I když se zahrabou třeba i do hloubky těch deseti centimetrů." |
Vůbec nevadí, že ve "školce" jsou pohromadě mláďata hned od čtyř druhů afrických želv: tuniské, egyptské, skalní a pardálí (o jejich úspěšném odchovu můžete číst zde). Ani věkové rozdíly nehrají roli - v jednom teráriu se tu sešly želvičky staré dva dny i ty, které už mají téměř dva roky, takže věkový i velikostní rozptyl je poměrně velký. Žádné rozdělení tu ale není potřeba.
I když to s sebou samozřejmě nese i méně přínosné momenty. "Například želva skalní má úplně plochý krunýř, což platí i pro mládě. A tady v té školce je tato úplně plochá želvička tou, která nejvíc lumpačí. Nedělá jí totiž problém lézt po skalách až nahoru a někde se skrýt. Ty ostatní, s vyklenutým krunýřem, to zkoušejí po ní, ale padají na záda a pak se musejí přetáčet," popisuje Velenská.
Nijak nebezpečné to ale není, želvičky si ublížit nemohou. Nevadí, že egyptské želvičky jsou například tak malinké, že ty skoro dvouleté už téměř mají velikost dospělého samce. Pardálí jsou zase naopak větší. "Ta naše největší dospělá má v současnost 72 cm a váží 47 kilogramů," popisuje rozdíly chovatelka.
Zkušeným chovatelům z pražské zoo přijde tento odchov jako ideální: "Máme s ním ty nejlepší zkušenosti, protože mláďata si navzájem předají zkušenosti, lépe se rozvíjejí i lépe jedí. Je to podobné jako u dětí; když děti špatně jedí, většinou stačí, když vidí, jak jedí jiné děti a také se do jídla pustí."
