Tano se narodil v Praze samici Bikiře a stříbrohřbetému samci Richardovi v listopadu 2011. Vzhledem k tomu, že jeho matka byla uměle odchovaná, nedokázala se o něj postarat a hned po porodu ho odložila (více čtěte zde).
Proto koordinátor chovu rozhodl, že Tano poputuje do gorilí školky ve Stuttgartu. Stejně jako jeho matku (jak vyrůstala Bikira, čtěte zde) ho tedy odchovávali lidé na kojenecké lahvi (více zde).
Historie se opakuje, uměle odchovaná mláďata jsou prostě jiná
Jak to měla Bikira těžké, když přišla do Zoo Praha, to si mnozí živě pamatují (samice na ni útočily). Vzhledem k jejímu atypickému chování a nerespektování „gorilích pravidel“ (už při seznamování přes mříže neprojevila dostatečný respekt) si prošla řadou šarvátek, než se situace jakžtakž uklidnila.
Stačilo například, aby se ohnala po tehdy již téměř dospělé Moje a samice byly připraveny ji před „vetřelcem zvenku“ bránit do roztrhání těla (jak dostala Bikira za vyučenou, se podívejte zde).
Pražská zoo se o Tana, jako o své gorilí mládě samozřejmě zajímá, proto kurátor primátů Vít Lukáš kontaktoval tamější zooložku Beatrix Köhlerovou, aby se na aktuální situaci poptal. Její uklidňující odpověď našli fanoušci pražských goril minulý pátek na facebookovém profilu Pomáháme gorilám.
Vít Lukáš si těsně před odletem na pomoc zoo v gruzínské Tbilisi našel čas na krátký rozhovor.
V pražské zoo jste s odpovědí, která přišla z Mnichova, spokojeni?Nemáme důvod své zkušené kolegy z Mnichova podezírat, že by při začleňování Tana cokoliv zanedbali. Zooložka Beatrix Köhlerová se na introdukci nových zvířat do gorilích skupin podílí přes třicet let. Jsme si tedy jisti, že v Mnichově mají dostatečné zkušenosti, aby začlenění Tana zvládli.
Tana podle zpráv přímo z mnichovské zoo napadla v zázemí vůdčí samice Bagira a pokousala ho. Má šrámy jak na obličeji, tak po těle, dokonce i na chodidlech. Údajně proto, že si poměrně divoce hrál s jejím vlastním potomkem, dvouletou samičkou Nafi. Zdá se vám to reálné?
Je velice pravděpodobné, že od ní Tano dostal pořádnou výchovnou lekci za nějaké své neadekvátní chování, protože pokousaný je dost. Kdyby mu ovšem chtěla ublížit nějak fatálně, tak by to zdaleka neskončilo podobnými šrámy, které ani nebylo potřeba zašívat. Kdyby ho chtěla zabít, tak ho zabije. Takhle mu Bagira pravděpodobně jen dala důrazně najevo, jak se má k mladším mláďatům chovat.
A nejenom k nim, ale i k samicím. Nemuselo totiž jít o jediný konflikt, který mezi sebou Tano s Bagirou měli. Mohl jí například chtít sebrat žrádlo, bránit před ní v nějaké situaci Okandu a podobně. Už ve Stuttgartu prokazoval, že je průbojnější a má problém s uznáváním autority samic. A že zatím nemá k dospělým zvířatům žádný velký respekt, což je velmi důležitý aspekt chování, kterému se ještě musí naučit.
Navíc platí, že gorily sice mohou fungovat jako přátelské tetičky, jak to známe z naší pražské skupiny, ale vlastní mláďata jsou jim přece jen vždycky bližší. Což je naprosto přirozené. A pokud jde o mláďata, která navíc do skupiny přijdou úplně zvenku, jako „vetřelci“, mají na ně zase ještě trochu jiný metr.
Nemůže to být tak, že samice Bagira je prostě zlá a Tana napadla jen proto, že nesnáší cizí mláďata, která přišla zvenku?
Samozřejmě záleží i na povaze zvířat , jak na určitou situaci individuálně zareagují. A Bagira je zřejmě ostřejší, protože šrámy od ní občas utrží i ostatní samice ve skupině.
Pokud by ale obecně nesnášela mláďata, která přijdou „zvenku“, tak napadne nejen Tana, ale i Okandu. Ten však evidentně žádné zranění nemá. Pravděpodobně byl tedy Tano drzý a správně neodhadl situaci. Pravidla soužití v gorilích skupinách jsou totiž jasně daná (o hierarchii v gorilí skupině zde) a kdo je nerespektuje, je potrestán. Tak tomu je ve volné přírodě i v chovných skupinách, jak je ta naše v pražské zoo.
Co se Tana týká, je na tom bohužel podobně jako jeho matka Bikira, která bude jako odkojená lidmi flaškou mléka vždycky jiná než ostatní (proč, čtěte zde). V rámci možností se ji do pražské skupiny začlenit podařilo, nikdy se ale nebude chovat tak, jako zvířata, která vychovala gorilí skupina. Neumí ctít její pravidla, dodnes je schopná si naběhnout a obrátit se i proti Richardovi, což si nesmí dovolit. Logicky následuje trest.
Tanova (a Okandova) nová rodina. Chybí jen stříbrohřbetý samec uprostřed, který nedávno uhynul. Nicméně jen díky tomu mohou být do skupiny zapojena cizí mláďata.
Tano (vlevo) se svým kamarádem Okandou. Ten se začleňováním do skupiny takové problémy jako Tano nemá. Není tak vzpurný, lépe chápe, kde je ve skupině jeho místo.
Tano se přestěhoval do mnichovské zoo, aby se naučil životu v plnohodnotné chovné gorilí skupině. Jenže v mnichovské zoo nedávno o stříbrohřbetého samce přišli. Má to tedy smysl, když s Okandou stejně nemají šanci odkoukat chování vůdčího samce?
Právě proto, že v této skupině stříbrohřbetý samec momentálně chybí, je pro pokus o začlenění dvou malých samečků ideální příležitost. Riziko infanticidy (tedy jejich zabití, pozn. red.) ze strany stříbrohřbetého by jinak bylo obrovské. Gorilí samec nenechá naživu mládě, které není jeho. Do této skupiny nový samec minimálně tři roky nepřijde, protože by to mohlo ohrozit na životě i dvouletou samičku Nafi.
Nicméně to pořád není odpověď na otázku, zda má pobyt v této skupině pro Tana s Okandou smysl?
Samozřejmě že má! Tano s Okandou právě dostali reálnou šanci naučit se soužití ve skupině se samicemi, bez toho by se jako dospělí neobešli. A není v tuto chvíli podstatné, jestli se jednou začlení do chovné skupiny jako stříbrohřbetí, nebo svůj život prožijí v samčí skupině. Jakákoliv sociální zkušenost je pro ně důležitá.
Údajně má Tano nejen nepěkné šrámy, ale i průjem.
Gorily na stres reagují průjmem, to je naprosto normální. Známe to i z Prahy, a to stačí například na chvíli jedno zvíře oddělit od ostatních. Přesto v podobných opodstatněných případech odebíráme vzorek i na pohled měkké stolice z expozice a posíláme ho na rozbor, aby se něco nezanedbalo. Stejně postupují i kolegové v Mnichově, a to momentálně i v Tanově případě.
Takže není třeba se o Tanův osud obávat?
Jsem přesvědčen, že jsou Tano i Okanda - který je Tanovi velikou oporou - v těch nejlepších možných rukách. Jak už jsem zmínil, kolegyně zooložka z mnichovské zoo má se začleňováním goril více než třicetileté zkušenosti. Takže větší, než máme my v Praze.
I naše nejzkušenější chovatelka lidoopů Gábina Kopecká, která s orangutany a gorilami v pražské zoo pracuje 19 let, je s německými kolegy zajedno a vnímá současnou situaci stejně. Viděla například na vlastní oči agresivitu samce Tadaa vůči samicím, byla u toho, když Bikira schytala po svém příchodu do Prahy od ostatních pěkných pár šrámů, několikrát prožívala začleňování orangutanů. Lidoopi prostě takhle fungují. Je na Tanovi, aby pravidla soužití v gorilí skupině pochopil, přijal a respektoval. Právě teď k tomu má konečně ideální příležitost.
Takže začlenění do gorilí skupiny se bez šrámů ani obejít nemůže...
Teoreticky by se to mohlo bez šrámů obejít, ale není to úplně obvyklé. Tanovi lze tedy jen přát, aby jich bylo co nejméně. Všichni zainteresovaní pro to dělají, co mohou, a my stále věříme v jeho harmonické začlenění do mnichovské skupiny.
Chování skupiny goril v Mnichově 24 hodin denně monitorují, navíc na začleňování Tana s Okandou dohlíží jako supervizor i další odbornice na lidoopy a jejich chování, zkušená primatoložka Iris Weiche, nemáme důvod německým kolegům nedůvěřovat. Každé začleňování je prostě běh na dlouhou trať, nikdy není jasné dopředu, jak dopadne. A samozřejmě, že ani v Tanově případě zatím zdaleka není vyhráno.
