„Sklípkanovi stačí k životu malý prostor, protože v přírodě většina druhů žije v zemi, kde mají jenom krátkou noru. A podle toho, jakou teplotu a vlhkost potřebují, popolézají si v té noře nahoru nebo dolů...,“ popisuje přirozené podmínky, v jakých sklípkani žijí, jejich dlouholetý zkušený chovatel Vítězslav Honsa z Plzně.
Ústí nory mívají sklípkani zapředené, nebo otevřené. „Obvykle je to podle toho, jestli mají hlad. Když mají, nechají ústí své nory neopředené a čekají, až se kolem něco mihne. V tu chvíli to chytí a zatáhnou do nory, aby na hodování měli klid,“ vysvětluje Honsa. V případě opředeného ústí ale může také jít o samici s kokonem, která chce mít klid, dokud se další generace nevylíhne z vajíček.
Proto jsou i pro chov sklípkana ideální malé prostory - konkrétně přiměřeně velké plastové krabičky. „Je to podobné, jako když někdo pěstuje kaktusy - ten taky nemůžete zasadit do velkého květináče,“ nabízí srovnání chovatel, bývalý kurátor plazů v plzeňské zoo a veterinární lékař v jedné osobě. Dokud se pavouk dokáže v krabičce svlékat (jak roste), je mu v ní podle Honsy dobře a nepotřebuje větší, jakkoliv to laikům připadá zvláštní a obvykle nad tím nevěřícně kroutí hlavou.
„Když povyroste, jen mu prostě dáte větší krabičku nebo plastový box.“ To je podle podle arachnologa pro sklípkany mnohem lepší prostředí než jakékoliv obrovské terárium, kde se poschovávají a zalezou cvrčci, které pavouk při krmení nesežere. „Prostě mu nejideálnější biotop - co nejpodobnější tomu v jeho přirozených podmínkách - vytvoříte z obyčejné plastové krabičky.“
Co sklípkanovi do krabičkyDno plastové krabičky je potřeba vystlat substrátem, kterým může být jak rašelina, tak kokosové vlákno (Lignocel). Aby krabička „dýchala“, je samozřejmě nutné ji opatřit otvory, ideálně na boku krabičky, abyste je mohli vršit na sebe. Otvory by měly být co nejmenší, jinak musíte pavoukovi jeho obydlí často rosit čistou odstátou vodou z jemného rozprašovače. Větší sklípkani pak ocení malé plastové napáječky vyrobené z PET lahve. |
Kdo pavoukům nerozumí, většinou sklípkana uzavřeného v poměrně malé krabičce lituje. „Chápu, může to být strašná představa, jak je tam ten pavouk chudák zavřený. Ale pro toho pavouka je to naopak naprostá pohoda - nic ho totiž nesežere,“ věcně argumentuje zapálený arachnolog.
„Pokud mu dokážete zajistit i vhodnou teplotu a vlhkost - a to je jednoduché, chce to jen trochu zkušeností - máte vyhráno. A můžete vesele žít s pavoukem v jedné domácnosti,“ ujišťuje chovatel, jehož koníček rodina respektuje, i když to u ní nadšení zrovna nevyvolává.
Jak začít? Snadno. Ale najděte si zkušeného chovatele
Podle Honsy je nejlepší domluvit si návštěvu u zkušeného chovatele doma. „Je potřeba, abyste viděli na vlastní oči, jak s pavoukem manipulovat a vůbec si byli schopni uvědomit, jestli se ho vlastně třeba nebojíte. Pokud se někdo sklípkana bojí a chová ho jen kvůli tomu, aby ukázal, že má nějaký divný zvíře, není to ta správná cesta. Musí vám připadat zajímavý a chtít o něm vědět víc, to je teprve dobrý důvod, proč si ho pořídit,“ vysvětluje přesvědčivě.
Literatura většinou uvádí, že sklípkani žijí 20 až 25 let. To je ale podle plzeňského arachnologa pravda jen částečně. „Některé druhy žijí po dosažení dospělosti - což je důležitý ukazatel - jen 5 let. A naopak tu mám jihoamerického pavouka, který se narodil v roce 1992 a pořád ještě není dospělý (viz fotogalerie). A to věřím, že i v dospělosti bude ještě zhruba deset let žít. Pokud tedy nezemře nějakou mojí chybou, bude schopen se dožít nějakých 30 až 40 let,“ ukazuje sklípkana z rodu Grammostola získaného přímo z Chile.
Do jaké míry a čím jsou sklípkani nebezpeční?
Že vás tenhle velký chlupatý pavouk může kousnout, to je asi první, co vás při pohledu na něj napadne. Zdaleka to ale neplatí o všech. Kdo už o sklípkanech něco ví, začne rozlišovat, odkud ten který druh pochází.
„Severní, Střední a Jižní Amerika...,“ přelítává chovatel očima krabičky s desítkami druhů z těchto končin. „Ti většinou primárně nekoušou, spíš se snaží bránit tím, že začnou vyčesávat žahavé chloupky. Ty dráždí jak sliznici v nose, tak kůži, což u člověka vyvolá svědění, případně kašlání až dušení,“ popisuje nepříjemné projevy.
Pro každého dlouholetého chovatele to představuje mnohem větší problém, než nějaké občasné kousnutí. „Krásně barevné Brachypelmy jsem z tohoto důvodu musel ze svého chovu už téměř vyřadit,“ konstatuje Honsa. Podobnou zkušenost má i arachnolog Vít Lukáš, který si kvůli několikaletému studiu jihoamerických druhů přímo v Chile vypěstoval na jejich žahavé chloupky alergii. „Manipulaci s nimi už se proto raději vyhýbám, i když s nimi i nadále pracuji,“ dodává.
U asijských a afrických druhů je kousnutí naopak tím prvním, čím se brání. „To kousnutí je velice bolestivé, stačí se podívat na jejich chelicery a hned je jasné, že kousnutí bolí samo o sobě,“ ukazuje arachnolog na jednom z pavouků přeměněný první pár nohou.
„Když k tomu navíc do rány pustí trochu jedu a nechá v ní nějaké hnilobné bakterie - a protože v chelicerách žmoulá potravu, tak tam vždycky nějaké budou - tak máte zaděláno na problém,“ ví Honsa i z vlastní zkušenosti, o čem mluví. A pokud pavouk kousne hluboko do svalu, doporučuje nasadit antibiotika.
„Pokud to není do svalu, tak to pár dní bolí, u významně toxických druhů jako třeba poecilotherie vás může brnět postižená ruka, ale na životě by vás to ohrozit nemělo,“ usmívá se a popisuje konkrétní případy kousnutí sebe i svých přátel arachnologů. (Většinou k nim totiž dochází při páření pavouků, což je natolik zajímá kapitola jejich života, že se k ní vrátíme v příštím článku.)
Kdo se chce zbavit fóbie z pavouků, má šanci v Zoo Praha
Chcete zjistit, jestli se sklípkanů opravdu bojíte? Případně byste se strachu z pavouků rádi zbavili? Arachnolog Vít Lukáš v takovém případě doporučuje workshop Zbavte se fóbií, který nabízí Zoo Praha (více informací najdete zde, termíny na příští rok budou vypsány v prosinci). I tam jsme byli s kamerou:
22. května 2013 |
Můžete potkat sklípkana i u nás v Česku?
Abyste našli sklípkana (z čeledi Theraphosidae) v Evropě, museli byste podle Honsy do Španělska, případně do Turecka - i když tam se vyskytují zhruba až od Istanbulu dál, a to už je Asie.
Se sklípkánkem pontickým (Atypus muralis), příbuzným sklípkanů, se můžete setkat i v okolí Prahy. Stejně jako sklípkani si hloubí nory, které na povrchu pokračují charakteristickou „punčoškou“ sloužící k lovu kořisti.
Jinak si nepředstavujte, že byste v Evropě potkali nějakého obřího osminohého chlupáče. „Evropští sklípkani jsou malé druhy, u kterých laik ani nepozná, že se jedná o sklípkana,“ uklidňuje arachnolog. (Některé z jejich příbuzných z čeledi Atypidae ovšem najdete i u nás, sklípkani například žijí i v okolí Prahy, více zde.)
Jinak Honsa souhlasí s tím, že se u nás rozšiřuje výskyt určitých druhů pavouků, kteří u nás dříve nežili. „Třeba křižák pruhovaný se u nás za posledních dvacet let doslova zabydlel. Už jsem na něj narazil i u nás před domem, a to je téměř v centru města,“ uvádí příklad. (Jaké další druhy se u nás rozšiřují, čtěte zde.) Hlavně oteplování by podle něj přineslo šanci, že se tu objeví spousta nových druhů.
„Určitě bych se toho ale nebál. Většinou si jich totiž člověk ani nevšimne,“ mávne rukou nad tím, že by to pro člověka něco zásadního měnilo. (Co všechno kolem nás žije, ani to nevnímáme, se můžete podívat třeba zde a zde.)
