Podobně jako v Africe i v Evropě po tisíciletí přitahovala velká stáda kopytníků hejna ptáků, protože díky nim se opeřenci snáze dostali k potravě. S vymizením divokých koní, zubrů a praturů se rozpadly i vazby mezi oběma skupinami zvířat. Návrat divokých koní a dalších velkých kopytníků na naše území ale ukázal, že s nimi se ptákům vracejí modely chování, které řadu desetiletí či století nemohli uplatňovat, protože nebylo kde a s kým.
„Když jsme před několika lety navštívili holandský Národní park Zuid Kennemerland, upoutaly nás volavky hlídkující v těsné blízkosti, někdy i přímo na hřbetech místních koní a praturů, a lovící hmyz a malé obratlovce vyplašené velkými zvířaty. Podobné modely chování u nás tehdy nebylo možno pozorovat,“ popsal Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd.
Když se objevili velcí kopytníci v rezervaci v bývalém vojenském prostoru Milovice (o jejich vysazení v loňském roce více zde), začali i tady ptáci postupně zjišťovat, jaké výhody jim plynou z velkých zvířat. „Ptáci se velmi rychle naučí přítomnosti velkých býložravců využívat. Holandské straky dříve zubry zcela jistě nikdy nepotkaly, po jejich vysazení v Národním parku Zuid Kennemerland však rychle zjistily, že jejich srst ukrývá nutričně hodnotná klíšťata. Podobně začali v Milovicích již první sezónu špačci využívat koně,“ konstatuje Miloslav Jirků.
S domácími zvířaty většinou podobná souhra opeřencům nefunguje, protože pastviny pro hospodářská zvířata jsou většinou druhově chudé, zvířata tam nemají co plašit, a ptáci tak nemají důvod je sledovat, ani kolem nich patrolovat.
Konipasové žili v symbióze s koňmi odjakživa
Ptáků vybírajících hmyz z trusu velkých kopytníků také není málo. Kromě dudka chocholatého sem patří široké spektrum jinak nepříbuzných ptáků. Zejména bahňáci, brodiví a různí pěvci, například lindušky nebo konipasové, kterým dala jméno právě symbióza s koňmi.
Velcí kopytníci přitom ptákům usnadňují nejenom získávání potravy, ale i hnízdění. „Součástí potravy zubrů a praturů, v zimě i koní, jsou i větve a kůra dřevin, které ulamují a loupou. Jindy zase lámou větve či odírají kůru při drbání. Mohou tak vznikat jizvy, kolem nichž se sice kůra zacelí, v jizvě však často zůstane ploška odhaleného dřeva, kde časem vznikne dutina. Takové dutiny využívají někteří doupní ptáci k hnízdění,“ vysvětluje Jirků. Právě doupné stromy přitom v krajině citelně chybí a řada ptáků tak může hnízdit jen díky budkám vyrobeným člověkem.
Krátké trávníky v rovinatých nížinách, vytvořené pastvou velkých kopytníků, jsou také oblíbenými pastvinami divokých hus a bernešek. Protože se však v takových polohách u nás téměř nepase, husy jsou v současné krajině odkázány v podstatě jen na pole s ozimy.
Aby stát ušetřil, vytvořili pro něj metodiku péče o krajinu
Podle zkušeností ochranářské společnosti Česká krajina by stát mohl za péči o krajinu v Česku do budoucna ušetřit stovky milionů, a přitom chránit přírodu lépe. Levnější postupy totiž podle ochranářů v tomto případě neznamenají zhoršení péče o cenné lokality, ale naopak přinášejí i výrazně lepší výsledky.
Obecně prospěšná společnost Česká krajina a její spolupracovníci z řad předních odborníků proto vytvořili pro Ministerstvo životního prostředí ČR certifikovanou metodiku Alternativní management ekosystémů. Projekt financovala Technologická agentura ČR.
Pracně udržovatelné rozsáhlé plochy mohou „zadarmo“ udržovat velcí kopytníci. Krajině to podle odborníků jedině prospěje.
Materiál se zaměřuje především na stepi, přirozené a polopřirozené louky či pastviny, které představují jedny z nejcennějších a zároveň nejzranitelnějších biotopů. Péče o ně stojí daňové poplatníky ročně několik miliard korun, které stát vyplácí na agroenviromentálních dotacích či zakázkách za sečení luk nebo jejich přepásání domácími zvířaty. „Přes enormní náklady však tento typ managementu často nefunguje a ztráta druhové rozmanitosti v mnoha lokalitách pokračuje,“ upozornil Miloslav Jirků, který je spoluautorem metodiky.
Proto vědci doporučují namísto umělého napodobování přežitých forem hospodaření zapojit do péče o krajinu původní, přirozené mechanismy. Konkrétně právě velké kopytníky, jako jsou zubři (více zde), divocí koně nebo zpětně šlechtění pratuři (více o nich zde). Právě tyto tři klíčové druhy kopytníků se totiž v přírodě po statisíce let podílely na vytváření a udržování otevřené krajiny. „V zemích, které patří v ochraně přírody k evropské špičce, se tento typ managementu používá více než tři desetiletí a přináší vynikající výsledky,“ dodal Jirků s tím, že v ČR by mohlo používání takzvané přirozené pastvy velkých kopytníků dlouhodobě ušetřit několik desítek až stovek milionů korun.
Nejde jen o podstatnou finanční úsporu. Důležité jsou výrazně lepší výsledky při údržbě krajiny přírodě blízkým způsobem. „Tento typ managementu vytváří pestrou mozaiku různých typů prostředí. Právě ta je pro mnohé druhy rostlin a živočichů nepostradatelná. V České republice podobný typ krajiny dlouhodobě mizí a s ní i řada ohrožených druhů,“ doplnil Martin Šálek z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd v Brně.
Uplatnění může najít především v bývalých i současných vojenských výcvikových prostorech, rozsáhlejších chráněných územích, postindustriálních oblastech, nebo při údržbě mimoprodukčních zemědělských ploch. „Projekt přišel s jednoduchým, funkčním, zcela logickým a překvapivě levným řešením. Aplikovaný výzkum v oblasti ochrany přírody je jedním z důležitých témat a Technologická agentura projekty výzkumu v této oblasti dlouhodobě podporuje,“ uvedl ředitel Technologické agentury České republiky Luděk Knorr.
Velcí kopytníci se zdaleka nehodí všude, konkurencí by nebyli
Ani pastva velkých kopytníků ovšem není vhodná pro všechny lokality. „Dobré výsledky přináší na rozsáhlejších plochách o velikosti desítek, stovek či tisíců hektarů. Určitě nemá význam ji aplikovat v lokalitách menších než dvacet hektarů,“ konstatoval Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina. I když se na první pohled může zdát, že rozlehlých ploch vhodných pro velké kopytníky není v intenzivní zemědělské a průmyslové krajině příliš, vědci v metodice identifikovali celkem 145 vhodných území.
Přehled lokalit vhodných pro zavedení přirozené pastvy velkých býložravců
Údržba krajiny s pomocí velkých kopytníků se totiž zdaleka netýká jen odlehlých, liduprázdných oblastí. Například v Nizozemsku zubři a koně udržují několik stovek hektarů na předměstí města Haarlem, které má přes 150 tisíc obyvatel, podobné rezervace vznikají v Německu, Španělsku a jinde. Podobně úspěšný je i pilotní projekt , který právě probíhá v bývalém vojenském prostoru Milovice. Tam obnova místních stepí s pomocí velkých kopytníků dosáhla již po první sezoně výsledků, jaké odborníci očekávali až po několika letech. Zvířata se přitom pasou jen pár desítek metrů od prvních domů městské zástavby.
Česká krajina a odborníciObecně prospěšná společnost Česká krajina spolupracuje na projektech spojených s návratem a ochranou velkých kopytníků s experty z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Univerzity Karlovy v Praze, Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky, České zemědělské univerzity v Praze, Mendelovy univerzity v Brně, Masarykovy univerzity v Brně a dalších odborných institucí. Na projekty ochrany velkých kopytníků lze přispět zasláním dárcovské zprávy ve tvaru DMS KRAJINA na číslo 87 777. Cena dárcovské zprávy je 30 korun, na péči o zvířata a rezervace jde 28,50 korun. Dárcovské SMS zastřešuje Fórum dárců. |
Velcí kopytníci přitom neznamenají konkurenci pro desítky ekologických sdružení a organizací, které se věnují kosení luk, údržbě bezlesí těžkou technikou, vypalování a dalším druhům technického, takzvaně aktivního managementu. Naopak, prostředky ušetřené při péči o rozsáhlé plochy pasené velkými kopytníky je podle Miloslava Jirků možné nasměrovat na intenzivnější aktivity ve stovkách malých lokalit, kde aktivní management zůstane nezbytnou součástí péče. O použití velkých kopytníků v péči o krajinu již projevily zájem některé chráněné krajinné oblasti, národní parky a představitelé některých krajů. „Důležité je, že i díky aktivnímu přístupu ministerstva životního prostředí metodika neskončila v šuplíku a pomůže v praxi zlevňovat a zároveň zlepšovat péči o krajinu,“ ocenil Dalibor Dostál. „Je příležitostí k úsporám také pro další resorty, především ministerstvo zemědělství a ministerstvo obrany,“ doplnil Dalibor Dostál.
„Přirozená nebo polopřirozená pastva velkých kopytníků je vhodným a dlouhodobě udržitelným řešením péče o některé přírodovědecky cenné a plošně rozsáhlé lokality tvořené převážně biotopy bezlesí, zejména takové, které v minulosti využívala armáda a které v současnosti, po jejím odchodu, biologicky degradují,“ konstatoval Petr Stloukal z odboru zvláštní územní ochrany přírody a krajiny Ministerstva životního prostředí ČR.
